Slovo k první neděli adventní

adventní věnec

 

Dnešní první adventní nedělí vstupujeme do nového liturgického roku. Vstupujeme tedy znovu do pomyslného „kruhu“, kterým nás čas, členěný dle liturgických dob, provází. Vstupujeme do nového období, jednotky-roku, našich životů. Byť má liturgický čas formu kruhu, Bůh nás zajisté zve k tomu, aby to, co budeme prožívat, nebylo jen prázdným „opakováním“ čehosi, co už známe, ale aby novým úsekem pro náš život; novým obdobím plným nacházení Boha v našem životě.
S tímto přáním a očekáváním můžeme vykročit my všichni dnes. A jako každý rok v adventní době, tak i letos nás bude doprovázet světlo zapalovaných svící na adventním věnci. Právě v tuto dobu tak může silně vyniknout hloubka symboliky, která se týká ústřední postavy naší víry, Ježíše Krista, který v evangeliu říká: „Já jsem světlo světa!“ Pán je tu stále, jako světlo, tj. jako jasný průvodce pro naše životy. Žádná tma – temnota zimního podvečera a noci anebo temnota která zastíní zář našeho srdce – nemůže přemoci Světlo Kristovo.
Nabízím dnes k vlastní meditaci a modlitbě několik myšlenek z druhého čtení, kterému dnes v liturgii nasloucháme, úryvek z Prvního listu apoštola Pavla Korinťanům.
Zaujala mě tam Pavlova slova „musíte vytrvale čekat, až přijde Pán Ježíš Kristus“. Když my dnes čteme tato slova, mohou se nám zdát jakási podivná nebo snad „nadnesená“. Musíme si uvědomit, že první generace křesťanů byly přesvědčeny pevně o tom, že Kristův druhý příchod nebude mít dlouhého trvání; tj. byly přesvědčeny o tom, že se ještě sami zde na zemi setkají znovu s Kristem.
Je v tom snad nepatrný, ale přitom obrovský rozdíl: zkusme si sami sebe představit, že bychom stále žili v naději, že už teď, za měsíc, maximálně do roka… se setkáme s Ježíšem Kristem. Není to tak, že bychom prožívali každý den naprosto jinak? Jistě bychom byli mnohem „napjatější“ a žili více v očekávání. Takto žili první generace křesťanů… co tím chci říct? To není nějaké litování nebo naříkání nad tím, že to, co bylo „kdysi“, už dnes není. Snad jen stojí za to uvědomit si ten rozdíl, v jakém se dnes často nacházíme my: hlavně nechceme žádnou změnu, spokojili jsme se často sami se sebou, se stavem světa kolem nás… Zkrátka: nechybí nám přeci jen trochu onoho „napětí“, vycházejícího z touhy po setkání s Pánem? A pokud se nám nezdá slovo napětí, doplňme si sem slovo naděje! Jsme lidmi, kteří byli proměněni Kristem, do našich životů byla vložena naděje která nevychází z nás samotných, ale je směřována na Krista. V něm je plnost naší naděje. A tato naděje nás směřuje do budoucnosti – prožívat každý den, každou událost, našich životů nejen jako nějak stereotypní šedou každodennost.
Pavel také v tomto úryvku píše: „V Kristu jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání.“ Líbí se mi tu toto poslední slovo, poznání. Poznáním zde asi není myšleno pár informací, znalostí, které během života nasbíráme, ale poznáním je tu myšleno odkrytí, tedy odhalení pravdy skrze naše vlastní spojení s Bohem. Tedy Bůh nám nabízí realistický pohled na všechno v našem životě – jaké místo ve světě mám já, lidé kolem mě, moje práce, můj čas… to všechno můžeme vnímat pod oním poznáním, o kterém Pavel mluví. Pán nám tedy nabízí upřímnost a bezelstnost, radost ze života, který není mým vlastnictvím, ale posláním: svým životem se radovat z Boží přítomnosti a tuto radost – nejrůznějšími způsoby – předávat druhým.
                                                                            Požehnanou neděli přeje P. Josef Mikulášek