TÝDEN MODLITEB ZA JEDNOTU KŘESŤANŮ

mříž

 

Od 18. ledna až do 25. ledna probíhá týden modliteb za jednotu křesťanů. Vzhledem k epidemiologické situaci se letos nebude konat ekumenická bohoslužba s ostatními křesťany v našem městě. Na tento úmysl budeme pamatovat při každé mši svaté v tomto týdnu.

Také vás prosím o modlitbu za jednotu křesťanů. Modlit se za sjednocení křesťanů pod viditelnou hlavou Petrova nástupce – papeže, je povinností každého katolického křesťana, neboť je Kristovým přáním, aby všichni byli jedno.

„Zůstaňte v mé lásce, a ponesete hojné ovoce“ (srov. J 15,5-9) 

 

„Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás“ (J 15,16a)
Gn 12,1-4 Povolání Abrahama
Jan 1,35-51 Povolání prvních učedníků

Na začátku cesty stojí setkání mezi člověkem a Bohem, mezi tvorstvem a Stvořitelem, mezi časem a věčností. Abraham uslyšel volání: „Odejdi do země, kterou ti ukážu.“ Podobně jako on jsme i my povoláni opustit to, co známe, a vydat se na místo, které Bůh připravil v hlubinách našeho srdce. Cestou se přitom stále více stáváme sami sebou, lidmi, kterými nás Bůh chtěl od počátku mít. A když následujeme povolání, které je nám určeno, stáváme se požehnáním pro své nejdražší, pro bližní i pro celý svět. Boží láska nás hledá. Bůh se stal člověkem v Ježíšovi a skrze něj se potkáváme s Božím pohledem. Stejně jako v Janově evangeliu je Boží volání i v našem životě slyšet různým způsobem. Jeho láska se nás dotkla, a my se vydáváme na cestu. V tomto setkání procházíme proměnou – je to zářivý počátek láskyplného vztahu, který se stále znovu obnovuje. Jednoho dne jsi pochopil, že aniž by sis to uvědomil, v nejtajnějších hlubinách tvého nitra už je napsáno ano. A tak ses rozhodl jít vpřed v Kristových stopách… V tichu Kristovy přítomnosti jsi ho slyšel říkat: „Pojď, následuj mě. Dám ti místo, kde si tvé srdce může odpočinout.“

„Zůstaňte ve mně, a já ve vás“ (J 15,4a)
Ef 3,14-21 Kristus ať přebývá v našich srdcích
Lk 2,41-52 Maria to vše uchovávala ve svém srdci

Setkání s Ježíšem vyvolává touhu zůstat s ním a zůstávat v něm: začíná čas, kdy ovoce dozrává. Ježíš byl plně člověkem a tak jako my i on rostl a dozrával. Žil prostým životem postaveným na praktikování židovské víry. Při tomto skrytém životě v Nazaretu, kde se zjevně nestalo nic mimořádného, se živil z Otcovy přítomnosti. Marie uvažovala o Božích činech ve svém životě i v životě svého Syna. Všechny tyto věci potom uchovávala v srdci. Krůček za krůčkem tak přijala Ježíšovo tajemství. Také my potřebujeme dlouhé období zrání, celý život, abychom mohli pochopit skutečnou hloubku Kristovy lásky, dovolili mu zůstávat v nás a sami zůstávali v něm. Nevíme sice jak, ale Duch působí, že Kristus přebývá v našem srdci. A právě modlitbou, nasloucháním slovu, sdílením s ostatními a praktikováním toho, co jsme pochopili, se naše vnitřní bytí posiluje.

„Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“ (srov. J 15,12b)
Kol 3,12-17 Oblečte milosrdný soucit
Jan 13,1-15.34-35 Milujte se navzájem


V předvečer své smrti Ježíš poklekl, aby svým učedníkům umyl nohy. Znal obtíže společného života i význam odpuštění a vzájemné služby. „Jestliže tě neumyji,“ řekl Petrovi, „nebudeš mít se mnou podíl.“ Petr Ježíšovo gesto u svých nohou přijal, byl umytý a zasáhla ho Kristova pokora a jemnost. Později Ježíšův příklad sám napodobil a sloužil společenství věřících v rané církvi. Ježíš si přeje, aby v nás život a láska proudily jako míza vinnou révou, a křesťanská společenství tak tvořila jedno tělo. Stejně jako v minulosti není ovšem ani dnes snadné žít společně. Často jsme konfrontováni s vlastními omezeními. Někdy se nám nedaří milovat ty, kdo jsou nám blízcí – ve společenství, farnosti nebo rodině. A občas se nám vztahy docela rozpadnou. V Kristu jsme dostali pozvání, abychom se oblékli milosrdným soucitem skrze bezpočet nových začátků. Poznání, že nás Bůh miluje, nás nutí přijímat se navzájem se všemi silnými stránkami i slabostmi. Tehdy je také Kristus uprostřed nás.

 

„Už vás nenazývám služebníky… Nazval jsem vás přáteli“ (J 15,15)
Řím 8,26-27 Duch přichází na pomoc naší slabosti
Lk 11,1-4 Pane, nauč nás modlit se


Bůh touží být s námi ve vztahu. Hledá nás, jako hledal Adama, když na něj volal v zahradě: „Kde jsi?“ (Gn 3,9) Bůh se s námi přišel setkat v Kristu. Ježíš žil modlitbou a v důvěrném spojení se svým Otcem, a zároveň navazoval přátelství se svými učedníky i se všemi, s nimiž se setkal. Ukazoval jim, co mu bylo nejcennější: vztah lásky s Otcem, který je také náš Otec. Společně s učedníky Ježíš zpíval žalmy, vyrůstající z bohatství židovské tradice. A jindy se od nich vzdaloval, aby se modlil o samotě. Modlit se můžeme sami, nebo s druhými. Můžeme přitom projevovat úžas, pronášet stížnosti, přímluvy nebo díkůvzdání anebo prostě mlčet. Někdy člověk cítí touhu po modlitbě, ale zároveň má pocit, že to nedokáže. Pak je namístě obrátit se k Ježíšovi a prosit ho: „Uč mě.“ To může připravit cestu. Už sama touha modlit se je modlitbou. Spojení ve skupině nám skýtá podporu. Společenství se vytváří zpěvem, slovy i tichem. Pokud se modlíme s křesťany jiných tradic, může nás překvapit, že se cítíme sjednoceni poutem přátelství, které pochází od Toho, kdo stojí mimo veškeré rozdělení. Jednotlivé podoby se mohou lišit, spojuje nás ale tentýž Duch.

„Vy jste již čisti pro slovo…“ (J 15,3)
Dt 30,11-20 Boží slovo je ti velmi blízko
Mt 5,1-12 Blaze vám


Boží slovo je nám velmi blízko. Dává požehnání a příslib štěstí. Otevřeme-li své srdce, Bůh k nám promlouvá a trpělivě proměňuje vše, co v nás umírá. Odstraňuje to, co brání v růstu skutečnému životu, tak jako vinař prořezává vinnou révu. Pravidelné rozjímání biblických textů, ať už samostatně, anebo ve skupině, mění náš pohled na svět. Mnozí křesťané se každý den modlí textem blahoslavenství. Ta nám odhalují štěstí skryté v tom, co je nenaplněné, štěstí přesahující všechno utrpení: blaze je těm, kterých se dotkl Duch, a oni už nezadržují slzy, ale nechávají je kanout, a tak se jim dostane útěchy. Když objevují studnu ukrytou v krajině svého nitra, roste v nich hlad po spravedlnosti a žízeň zasadit se s druhými o pokojný svět. Jsme trvale povoláni obnovovat závazek sloužit životu svým myšlením i skutky. A někdy přicházejí okamžiky, kdy již tady ochutnáváme z požehnání, které svého naplnění dojde až na konci času.

„Jděte a neste ovoce, které zůstane“ (srov. J 15,16b)
Gn 18,1-5 Abraham při dubech v Mamre hostí anděly
Mk 6,30-44 Ježíšova lítost nad zástupem


Když Kristu dovolíme, aby nás proměnil, jeho láska v nás roste a nese ovoce. A konkrétním projevem sdílení této lásky v nás je přijímat druhé. Ježíš po celý život přijímal ty, které potkal. Naslouchal jim a dovolil, aby se ho dotýkali, a nebál se přitom ani jejich utrpení. V evangelním vyprávění o rozmnožení chlebů Ježíš projevuje soucit, když pozoruje vyhladovělý zástup. Ví, že sytit se musí celý člověk a že jedině on umí skutečně utišit hlad po chlebu a žízeň po životě. Nechce to ovšem dělat bez učedníků, bez toho mála, co mu oni mohou dát: pěti bochníků a dvou ryb. Dnes přitahuje nás, abychom se i my stali spolupracovníky jeho ničím nepodmíněné péče. I něco tak nepatrného, jako je laskavý pohled, nastražené ucho nebo pouhá přítomnost občas stačí, aby se člověk cítil přijímaný. Když Ježíši nabídneme své chabé síly, použije je nečekaným způsobem. Pak zažíváme to, co udělal i Abraham, neboť teprve tehdy, když dáváme, můžeme také dostat, a když přijímáme druhé, dostaneme hojné požehnání.

 

Modlitba za jednotu křesťanů


Bože, náš Otče, odhaluješ nám svou lásku skrze Krista i skrze naše bratry a sestry. Otevři nám srdce, abychom se přijímali navzájem se všemi svými rozdíly a žili v odpuštění. Dej, ať společně tvoříme jedno tělo a v něm ať se mohou projevit dary každého člověka. Kéž společně dokážeme být odrazem živého Krista. Amen.