Dějiny augustiniánské kanonie ve Šternberku 1371-1784

Filip Hradil, 2009

     Řád řeholních kanovníku sv. Augustina přivedený do Čech pražským biskupem Janem IV. z Dražic ve 30. letech 14. století, pronikl ve druhé polovině téhož století i na Moravu. První moravskou fundací se stala kanonie Zvěstování Panny Marie ve Šternberku, kterou založil dne 4. března 1371 tehdejší majitel šternberského panství Albert II. ze Šternberka, arcibiskup v Magdeburku a rádce císaře Karla IV. Prvních čtrnáct řeholníků, příchozích z mateřského kláštera v Roudnici nad Labem, bylo v čele se svým představeným proboštem Václavem nejprve usazeno na faře při starším městském kostele sv. Jiří (první zmínka o farnosti pochází z roku 1296) a po dokončení výstavby nového konventu v 80. letech 14. století se řeholníci definitivně přemístili do prostor nové kanonie na mírném návrší při severním okraji města. Jednalo se o gotický dvoulodní kostel Zvěstování Panny Marie, k němuž na jižní straně přiléhala kvadratura a nepříliš rozlehlé konventní budovy. V důsledku určitých neshod a problémů s přesunem řeholníků do nového konventu byla kanonie de facto podruhé založena v roce 1384 synovcem někdejšího magdeburského arcibiskupa a prvního zakladatele Petrem ze Šternberka a počet kanovníků byl zvýšen na 25 členů. Kanovníci převzali do správy šternberskou farnost, farní školu a špitál při kostelíku Očišťování Panny Marie na předměstí Šternberka.

     Kromě kanonie ve Šternberku byl řád na Moravě uveden díky Beneši z Kravař do města Fulneka (1389), kde byla vystavěna kanonie s kostelem Nejsvětější Trojice a roku 1391 byla poslední předhusitská fundace tohoto řádu provedena (za přispění Petra z Kravař) v městě Prostějově, kde byla kanonie zasvěcena nově zavedenému svátku Navštívení Panny Marie. Augustiniánští kanovníci představovali na přelomu 14. a 15. století v moravském prostředí nový reformně působící řád zaměřený na duchovní správu v městském prostředí. Představitelé řádu vystupovali proti tehdejším církevním zlořádům a snažili se o nápravu poměrů v předhusitské církvi, jak dosvědčují například dochovaná postila neznámého šternberského augustiniána nebo Výklad žalmů a kantik sepsaný druhým šternberským proboštem Bedřichem.

     Husitské války velmi těžce postihly šternberskou kanonii, podobně jako i mnohé jiné kláštery na Moravě. Řeholníci se vrátili do zničeného kláštera na počátku 50. let 15. století a započali s jeho postupnou obnovou a opravou klášterních statků. Úspěšná vláda probošta Mikuláše Veleka byla odměněna roku 1489 právem užívat jeho nástupci v rámci klášterních bohoslužeb pontifikálních odznaků (mitra, berla, pontifikální rukavice atd.). Rozvoj kláštera, který spolu s kanonií ve Fulneku a Olomouci (zde vznikla kanonie na konci 15. století) přistoupil počátkem 16. století k Lateránské kongregaci, byl pozastaven v roce 1538 jeho požárem a kritickým nedostatkem řeholníků, se kterým bojovala v pohusitském období většina českých a moravských klášterů. Do hluboké krize upadl klášterní život ve druhé polovině 16. století v důsledku pronikání protestantismu. Probošt Šalomoun odpadl k herezi a z téměř prázdného konventu utekl. Jeho nástupce, postulovaný Bedřich Boříkovský, svým prostopášným životem klášter zcela zadlužil. Podobná situace byla v této době také ve zbylých kanoniích ve Fulneku a Olomouci.

     Teprve olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským postulovaný probošt Jan Rozenplut ze Švarcenbachu dokázal vyvést kanonii z nejhoršího úpadku v prostředí konfesijně luteránského města Šternberka. Rozenplut patřil k elitě tehdejší moravské církve a špičkám české katolické protireformace. Jeho nejznámějším dochovaným dílem, na kterém pracoval po čas vedení šternberské kanonie, je v roce 1601 vydaný první tištěny katolický kancionál, jenž v době konfesijních sporů mezi katolíky, protestanty a jednotou bratrskou na počátku 17. století představoval jeden z kroků katolické církve v rámci počínající se rekatolizace. Chronický nedostatek noviců v augustiniánských kanoniích způsoboval, že do poměrů v kanoniích zasahoval často olomoucký biskup. Projevovalo se to zejména dosazováním nových proboštů, kteří na počátku 17. století pocházeli především z kruhů blízkých biskupovi. Ve Šternberku tak byl například jmenován v roce 1602 proboštem sufragán olomouckého biskupa kardinála Dietrichsteina Melchior Pirneus z Pirny. Do celkového vývoje kanonie opět velmi silně zasáhly válečné události let 1619-1650. Klášter  utrpěl při dánském tažení a později v době švédské okupace. Po odchodu švédských vojsk v roce 1650 nastala pomalá obnova zdevastované kanonie.

     Z hlediska stavebního vývoje současného objektu kanonie mělo největší význam působení posledních šesti po sobě jdoucích proboštů. V letech 1718-1723 využil prelát Patrik Vavřinec Lehmann dovedností zednického mistra Karla Antonína Reiny k výstavbě budovy prelatury, která byla obydlím barokních prelátů 18. století. Díky kontaktům dalšího šternberského probošta Patrika Jana Meixnera s vídeňským divadelním inženýrem a dekoratérem Antoniem Nicolaem Beduzzim došlo na přelomu 20. a 30. let 18. století k navržení a vybudování zahradního letohrádku, který byl skvostnou ozdobou nové a rozsáhlé konventní zahrady. Snad největšího významu pro zdejší kanonii dosáhl uničovský rodák, prelát Jan Josef Glätzl, který byl v letech své proboštské funkce (1734-1757) intenzivním stavitelem a dobrým správcem klášterního majetku. Nejprve v letech 1736-1740 zbudoval podle projektu geometra Matyáše Wagnera zahradní křídlo nového konventu v němž se nacházel monumentální letní refektář pro 25 kanovníků vyzdobený olomouckým malířem Janem Kryštofem Handkem. Handke se podílel na výzdobě celého komplexu konventních budov včetně proboštství a letohrádku již od počátku 30. let 18. století se sochařem Filipem Sattlerem. Na Sattlerovo místo nastoupil po roce 1738 v rámci spolupráce s Handkem další olomoucký sochař Jan Kammereit, který pro klášter vyzdobil interiéry pokojů a v roce 1744 vytvořil pro právě dokončenou fasádu západního křídla sochu Krista – Spasitele se znakem stavebníka Jana Josefa Glätzla. Dovršení přestavby konventních budov spadá do let 1745-1748, kdy bylo postaveno východní křídlo orientované k městským hradbám, které musely být v důsledku rozšíření kláštera částečně zbořeny. Probošt Glätzl byl stavebně činný i na klášterních statcích. Nejprve postavil na konci 40. let 18. století nový filiální kostel spravovaný augustiniány v obci Štarnov a ve stejné době zbudoval podle Wagnerova projektu také klášterní farní kostel v obci Výšovice, kde v první polovině let 50. vystavěl také novou letní rezidenci v jádru hospodářského dvora. Podobně ve stejné době zbudoval novou rezidenci na statku v obci Žerotín s vnitřní kaplí sv. Josefa. Celkové dokončení přestavby klášterního komplexu ve Šternberku bylo završeno výstavbou nového konventního kostela . Stavbu inicioval roku 1775 šternberský rodák, probošt Aurelius Jan Augustin podle návrhu brněnského architekta Františka Antonína Grimma. Kostel byl stavebně dokončen posledním proboštem kanonie Ondřejem Tempesem, který jej benedikoval dne 16. listopadu roku 1783, pouhý rok před zrušením kláštera. Z hlediska umělecké výzdoby, provedené ještě před zrušením kanonie si zaslouží pozornost především rokoková výmalba interiéru, která je největším a zároveň posledním freskovým dílem prostějovského malíře Františka Antonína Sebastiniho . Zajímavou prostorou farního kostela je boční kaple Panny Marie Pomocnice postavená zároveň s novým kostelem. Kaple určená jako místo posledního odpočinku zakladatelů kanonie Alberta II. a Petra ze Šternberka byla také v souvislosti s interpretací tamní Sebastiniho nástropní freskové výzdoby místem silného kultu Panny Marie Pomocnice – ochránkyně obyvatel města před válkou a morem. Hlavní oltářní obraz  kaple je barokní kopií obrazu pasovské Madony s dítětem od Lucase Cranacha st.,  pochází ze staršího konventního kostela a je dílem malíře Jana Kryštofa Handkeho.