Slovo k 5. neděli velikonoční

Milí přátelé,

tak jako minulou neděli, i dnes nás evangelní úryvek navrací do epizod, které předcházejí Velikonocím. Prožíváme stále velikonoční dobu. V prvních velikonočních nedělích jsme četli úryvky o tom, jak se Ježíše zjevuje svým učedníkům, aby se rozpomenuli a poznali ve Vzkříšeném toho Ježíše, kterého znali dříve. V dnešním úryvku (Jan 14, 1-12) jde toto rozpomínání se učedníků ještě dále, neboť je „vyprovokováno“ slovy samotného Ježíše.

Z dnešního evangelia bych rád vyzdvihl alespoň dva úryvky:

1) Ježíš říká „V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ To je naprosto důležitá věta, kterou potřebujeme slyšet a do které po celý náš život „dorůstáme“! Vždyť jak odlišné je poselství této věty právě proti našim obvyklým představám, že Bůh je jak nějaký „kontrolor“, který přechází kolem a měří podle šablony… „Mnoho příbytků“ u Otce je nám tak dnes apelem k tomu, abychom se zastavili a ověřili si vlastní obraz o Bohu! Zkuste si třeba ve chvíli sami zavřít oči a představit onu rozmanitost, pestrost, život a setkání, které jsou skryty pod obrazem „domu o mnoha příbytcích“. To není nějaké zaškatulkovávání každého z nás podle „Božího metru“, ale uvědomí si, že Bůh rozumí nám a našim životům víc, než jak to umíme my sami. Že Bůh zná a vstupuje do všech našich zranění, slabostí: a trpělivě v nich přebývá, až jej pozveme, vyzveme k léčení.

2) Dále v dnešním textu Filip se ptá Ježíše: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ A Ježíš odpovídá: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě?“ I zde stojíme před více než tajemstvím: totiž spíše před takovým paradoxem, k jehož porozumění stále pouze dorůstáme! Bůh se plně zjevil ve svém Synovi! Vše, co Bůh je, sdělil nám: ne formou nějakého manuálu, ale životem Ježíše z Nazareta, Božího Syna. Často se naše pozornost na Ježíše zaměřuje (a bohužel i omezuje) na Velikonoční události, na jeho oběť na kříži. Ale co celý předchozí život, jeho veřejné působení? Vždyť právě toto Ježíš Filipovi odpovídá: „Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě?“ Poznáváme druhé často více z jejich jednání, než z jejich slov (kterých třeba někdy ani není příliš moc). A tak poznáváme Boha-skrze-Ježíšovo-jednání: toho, kdo ponížil sám sebe a vzal na sebe úděl člověka se vším, co to znamená. Ježíš, který se staví na stranu obrany nespravedlnosti, útisku, nemocných slabých, zoufalých. Anebo bychom to mohli říct opačně: Ježíš, vyhýbající se formalismu, přetvářce a neupřímnosti, snaze o povýšenost. Ježíš moc dobře ví, co to je, bydlet na „periferiích“ lidské existence, tj. prožívat těžká trápení, zažívat nemoc tělesnou i duchovní. To vše náš Pán zná. A co je hlavní: nebojí se takových situací, ale touží po tom, abychom jej právě do nich vpustili. Vždyť o sobě přeci řekl, že přišel jako lékař (srov. Lk 5,31) – a lékař většinou pracovně nechodí za lidmi, kterým je fajn, ale za těmi, kdo potřebují pomoc a uzdravení.

Požehnanou neděli přeje Josef Mikulášek, kaplan.