Slovo ke 3. neděli velikonoční

Milé sestry, milí bratři.  

Evangelium dnešní 3. neděle velikonoční nám přináší velmi krásný, tajuplný a přitom tak hluboký úryvek evangelia o tzv. „Emauzských učednících“.
Jedná se o úryvek, který nacházíme pouze v Lukášově verzi evangelia a biblisté velmi živě spekulují o tom, jaké je poselství tohoto úryvku. Pro naše dnešní povzbuzení mu snad můžeme rozumět takto: ať jsme učedníky v Jeruzalémě, Emauzích nebo Šternberku, jsme dnes vybízeni k tomu, abychom prožili setkání s Pánem, právě tak jako tito dva učedníci, zmiňovaní v dnešním evangeliu. 

Rád bych zmínil dvě myšlenky související s tímto úryvkem:
1) Můžeme zde vidět jasné naznačení křesťanské liturgie, každého našeho slavení eucharistie a dalších svátostí: poté, co se ke dvěma učedníkům, nerozumějícím všemu tomu, co slyšeli a zažili, připojuje na jejich cestě do Emauz sám Ježíš (a kdy tedy zažívají jistou formou „bohoslužbu slova“, ve které jim Ježíš vykládá smysl Písma svatého), usedají s dosud nepoznaným Ježíšem ke stolu v Emauzích, kde slaví „lámání chleba“, tj. naši „eucharistickou bohoslužbu“. Jsou tu tedy naznačeny dvě hlavní části každého našeho liturgického slavení.
2) Jeden detail, který si zaslouží bližší zamyšlení, se nachází při závěru dnešního úryvku: „On (Ježíš) jim zmizel z očí.“ Učedníci právě ve chvíli, kdy v neznámém spolucestujícím poznali Ježíše, se ocitají sami, bez něj. Anebo je tomu jinak? Můžeme této větě spíše chápat tak, že „stal se jim neviditelným“? Ježíš neodchází, nevzdává to, ale otevírá novou fázi učedníků, kteří se okamžitě odebírají zpět do Jeruzaléma, aby tam svým svědectvím potvrdili zprávu: „Pán opravdu vstal.“ Takto pochopený úryvek nabízí i každému z nás velkou sílu. Ani teď, v době tak pro nás nezvyklé, nás Ježíš neopouští; je stále s námi; byť se stal snad méně viditelným, „zmizel nám z očí“. O to víc – a to je mé velké přání pro nás všechny – můžeme prožívat naši „liturgii každodenního života“, která není vázána na prostor chrámů, ale na prostor/čas našich dnů.

P. Josef Mikulášek