Zamyšlení otce Josefa k 5. neděli postní

Milí přátelé, farníci,
zvu vás ke chvilce ztišení a meditace nad úryvkem z Janova evangelia, které čteme dnes, o páté neděli postní. Přečtěte si, prosím, tento úryvek a pak pokračujte četbou následujícího textu:
 

Evangelium – Jan 11,1-45

Já jsem vzkříšení a život.

Slova svatého evangelia podle Jana.

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“ Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“ Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to (Marie) uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy (plátna) a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.

Dnešní úryvek evangelia nás vtahuje do značně dramatického děje: čteme o Marii, Martě a jejich bratru Lazarovi, jehož stav je vážný. Je vážně nemocen a později umírá. Sestry Marta a Marie nechávají poslat pro svého rodinného přítele, Ježíše, aby přišel a udělal, co může, aby byl jejich bratr Lazar zachráněn a uzdraven.
Před očima nám probíhá pohled na zvláštní rodinu: Marie, Marta, Lazar… ani zmínka o jejich matce či otci. Co nám tím chce evangelista Jan říct? Tito sourozenci nepředstavují „klasickou“ rodinu, založenou na pokrevním příbuzenství, ale rodinu církve, rodinu bratří a sester. V Marii, Martě, Lazarovi a v jejich společném životě můžeme vnímat společenství církve. A je to právě tato komunita lidí, církve, jejichž přítelem – rodinným přítelem – je Ježíš. Je to on, kdo je vážený, blízký, uznávaný v této rodině. A proto Marie a Marta pro Ježíše posílají. Vždyť je to on, kdo dodává život jejich společenství, jejich společnému životu!
V tomto úryvku nás může překvapit Ježíšovo jednání: poté, co se dozvěděl informaci, že je Lazar nemocný a jeho stav se zhoršuje, máme tu psáno: „zůstal ještě dva dny na místě, kde byl“. Copak neměl Ježíš zájem o Lazara? Jak tomu můžeme rozumět? Zřejmě tušil, že Lazar umírá… A tak dál čteme, že Ježíš přišel do Betánie, do domu Marie, Marty a Lazara až čtyři dny po jeho pohřbu. Dokážeme si představit řeči lidí kolem: no jo, nezajímá ho, co se tu děje! (Kolikrát nám probleskne během našich životů myšlenka: no jo, kde byl Bůh, když jsem ho tolik potřeboval!)
Tento úryvek a toto Ježíšovo jednání je ale nutné číst z hlediska Velikonoc, ke kterým se blížíme: Ježíš nechtěl přijít a „resuscitovat“ Lazara, vrátit jej do předchozího života. Právě naopak jej chce probudit do nového života, který nám Ježíš přináší. On je Vítěz nad smrtí!
Toto dnešní evangelium můžeme číst jako odpověď Boha nám všem, kteří se od doby Krista ptáme: tak co je tu nového? co nového získáváme s Kristem? vždyť smrt odstraněna nebyla…
Prožíváme dny, kdy se začínáme dozvídat o prvních obětech koronavirové pandemie také u nás. Už nejsou kolem nás pouze nakažení, ale také první mrtví. A jsou mnozí lidé, kterým tento fakt znovu podlamuje kolena, boří stabilitu života, jistotu dalších dnů.
Ale věřím, že také tyto dny jsou právě těmi okamžiky, kdy se znovu a opět všichni lidé, bez rozdílu věku a názorů, začínáme zamýšlet nad křehkostí našich životů a nad smyslem naší existence. Možnosti našeho pohybu, aktivit, jsou stále více oklešťovány. Na druhou stranu slyšíme o nových projevech solidarity, pomoci a také otázkách po smyslu života. A tak věřím, že nebude projevem „laciného marketingu“ ze strany křesťanů, když sami sebe i lidi ve svém okolí můžeme povzbuzovat a ujišťovat o platnosti Ježíšových slov z dnešního evangelia: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel bude žít. A žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ Ježíš je přítelem nejen Marie, Marty a Lazara, ale také nás, našich domácností, rodin, společenství, ve kterých žijeme. On je ten, kdo vnáší světlo, naději a budoucnost do našich životů.
                                                                  Požehnanou neděli přeje P. Josef Mikulášek